"Nechci škádlit jen pár lidí, chci provokovat a otravovat úplně všechny."
Kurt Cobain

Lidi, tvořte!

19. září 2013 v 20:10 | L. |  * Lidi, tvořte!
Když jsem byla malá, neustále jsem něco tvořila. Byla jsem šikovné dítě, učiteli milována. A také jsem šila. Spoustu tašek z riflí a oblečky pro svou milovanou barbie. Tehdy jsem s těma taškama lítala po zahradě, sbírala do nich kameny a kytky. Bylo mi nějakách šest- osm.
O prázdninách jsem našla riflovou sukni do pasu a udělala si z ní tašku, jako tehdá. Našla kousek krásné krajky... Netušila jsem, kolik s ní, tou obyčejnou taškou, sklidím úspěchu. Hodně lidí se mě ptalo, kde jsem ji sehnala. Nechápala jsem je. Lidi, tvořte sakra! Tvořím, tedy jsem. :D Nemám peníze na to, abych si kupovala nové věci. Nacházím poklady v těch starých. Vesměs věci po mamce. Když jsem byla menší, nesnášela jsem, jak se mamka oblíkala. Ani teď z toho unešena nejsem, avšak když byla mladá...


 

Světe, měj mě rád...

19. září 2013 v 18:38 | L. |  * Zápisky ze života
"Co vy, moje třído pštrosů, co jste zase tak pochcípaní?"
"...Odkud vy berete tolik energie?"
"Včera jsem byla na "taiči"... je potřeba si plnit sny a pak budete mít taky tolik energie."

Ach, jak já miluji naši angličtinářku. :) Toho pozitivního, hodného, akčního človíčka.

Je třeba si plnit sny. Strašně mě štve, že jsem nakonec nezkusila ten průmyslový design, nebo jiný tvůrčí obor. Ten gympl mě vůbec nenaplňuje. Stále se ženu za dobrými známkami v předmětech, které jdou mimo mě. Měla jsem tolik možností a já se upsala té nudné stezce. Asi mi to ulehčí vysokou školu, ale... Ještě necelé dva roky.

Dneska přišla mamka s tím, že udělala v práci škodu za dvěstě tisíc korun, nevšimla si chyby v rozpočtu a chybí ji spousta materiálu. Nervuje se. A já se každým dnem víc a víc bojím budoucnosti. Nechci skončit v kanceláři a dělat něco, co mě nebude bavit. Co mě bude uvádět do stresu. A ono se to blíží. A játak skončím, tuším to.

Jsem rozhodnuta, že tu architekturu zkusím. I kdybych ji měla celou projet. CO KDYBY! Nechci litovat toho, že jsem to ani nezkusila. -Tak, jak to nyní dělám s průmyslovým designem.-

Ach, světe, měj mě rád.

S flaškou vína- po flašce vína- bez flašky vína...

15. září 2013 v 0:23 | L. |  * Zápisky ze života
Po dvou letech jsem sama. A připadám si opravdu sama. -Jak nečekané- Nejsem na nikoho fixována a ubíjí mě to. Vždy jsem měla nějakou tu jistotu, že nebudu sedět doma celý týden. A teď se to děje. Sedím, hloupě koukám, ohravám si stále tu stejnou písničku a přemýšlím komu napsat o vycházku. Koho obejmout. Ach, jak mě se chce někoho obejmout. -Nemám ráda lidi- miluji objímání- Vždy však své prsty zkrotím.
Sednout si na moji haldu s flaškou vína a vyhřívat se na sluníčku. -Nemám víno a sluníčko také není-
Návrat do školní lavice mi také nepomohl. Těšila jsem se na svoje tři kamarádky, se kterýma jsem se o prázdninách ani neviděla. -Ach, to budeme asi skvělé kamarádky-
V neděli jsem se byla projet na kole. Chtěla jsem překonat tu dvouset kilometrovou hranici. Projížděla jsem místní stezkou a zastavila tam kde obvykle. V parku u lodiček. Hrála tam živá hudba, mezi písničkami kdosi cosi recitoval. Všude spousta lidí a já... Já si sedla na schody k vodě a koketovala se sluníčkem, šeptala si s vodou. A od té doby jsem tak nějak krásně smutná. :)

Damien Rice- Cheers darlin'

 


My tři světlušky jdeme k vám- peníze od vás chcem...

14. září 2013 v 13:12 | L. |  * Zápisky ze života
Možná si někdo vzpomenete na článek, kdy jsem vyprávěla o tom, jak jsme dělaly tři královny na tři krále. Jak jsem nesnášela žebrat ty peníze, i přesto, že to bylo na dobrou věc. Na to, jak bylo ošklivé počasí a já zuřila a hroutila se.

Tentokrát nás třídní učitel nahnal dělat Světlušky (ta nadace pro nevidomé). Každoročně to dělá jedna třída od nás z gymplu. Neušli bychom tomu.

Damien Rice- Woman like a man


Taky nesnášíte to, když vidíte někoho s košíkem, s naprosto zbytečnými věcmi, s kasičkou, jak se k vám řítí? Rázem děláte, že tam nejste, že jste němí, hluší a hlavně strašně rychlí? Ano, já taky. A co čert nechtěl, opět jsem se ocitla na té druhé straně, s kasičkou, košíkem a s letáčky v ruce.

Od začátku jsem se k tomu stavěla negativně. Vždy jsem si vzpomněla na ty tři královny, které se vážně nevyvedly. Nemám na to povahu.
Tentokrát nás nevlékli do triček s nápisem "světluška" a já dostala dokonce i tykadla a křídla. Což mi protentokrát ani nepůsobilo problém. Docela jsem si to užívala, bylo to jako můj soukromý karneval. :D
Stouply jsme si před Billu, kde jsme nakonec zůstaly po dobu pěti hodin, jelikož nám to slušně vynášelo. Chvíli jsme se přihlouple usmívaly. Nakonec se mé dvě společnice odvážily oslovovat chodce. Já se dále přihlouple usmívala, což mi samozřejmě velmi šlo. :D Stály jsme kousek od nákupních košíků, to se ukázalo jako velmi chytrý nápad. Lidé lovili peněženky, a když odcházeli, měli alespoň nějaký drobák. Během první hodinky jsme měli něco ke čtyřem stovkám, které činily téměř celý můj výdělek na tři krále. :D Cítily jsme se dobře. Holky dál oslovovaly, já se dál usmívala. -Bojím se lidí...Nemám je ráda- Když už jsme začaly být naší umělou, neustálou pozitivitou vyčerpány, šly jsme si na chvíli odpočinou ke kamarádce...

"Co tady děláš? Jakto, že nejsi ve škole?" Rozespalý bratr mé kamarádky.
Kamarádka: "My jsme světlušky." + šílený úsměv.
Já: "To znělo, jako bychom byly sjeté.." + výbuch smíchu. Asi si to také myslel.

Když jsme se vrátily, moc nám to nešlo. Přišlo k nám pár lidí a snažilo se nám promluvit do duše :"Holky, vypadáte jako inteligentní děvčata, stojí vám to za to, se takhle ponižovat a šaškovat?"
"Vy to děláte špatně, takhle ničeho nedosáhnete, nemáte to správné nasazení, tu pravou atmosféru. Ne."
"Kalousek už přispěl?"
Aneb Děkujeme, že jste nám řekli to, co jsme si stejně myslely. Stejně nás to vytočilo a otrávilo ještě víc.

Mladý, pohledný kluk: "Važte si toho, nikdy jsem na nic ještě nepřispěl." A my si toho vážily. :)

Nakonec jsme vybraly něco lehce, možná i lehce víc, přes tisícovku. :) Budu se opakovat, ale...UŽ NIKDY VÍC. Alespoň, že mi ta tykadla zůstala. :D

Novodobé rýžování zlata...

1. září 2013 v 0:42 | L. |  * Něco pro uši
Projíždění youtube je jako rýžování zlata. Kupa šutrů, spousta naprosto nepodstatných, otravných a příšerných hudebních počinů. A pak zlatý prach- zlatá zrnka, pro která se musejí protrpět šutry.

Mám chuť se svými objevy, ať už starými či novými, chlubit. Chci pro ně nadchnout co nejvíc lidí.

Nadchnu i vás? (Bacha, přeskakují tu okýnka s hudbou z jinych článků...)

Yeah yeah yeahs- Runaway



Tu druhou mi poslal kamarád... Takhle nějak si představuji hudbu pro zhulení se. Něco pro sladké čumění do zdi.

Emily Wells- Let Your Guard Down


Víla z roku 1975-94..

30. srpna 2013 v 23:44 | L. |  * Něco pro uši
Chci si připadat jako něžná víla, které se neobtiskují linky na horní část víček.

Boston- More than a feeling


Chci žít v Americe. Chci žít někdy v rozmezí let 1975-94, chci je všechny zažít! Chci chodit na jejich koncerty. Chci políbit Kurta Cobaina. Chci být jemná rocková víla v květinových šatech s rockovou duší.

The Cure- Boys don't cry


Strašně mě ničí, co se ze mě stává. Tuctová holka, která začíná poslouchat to, co všichni kolem. Moc nad tím přemýšlím, měla bych poslouchat to, co se mi líbí.... A dnes se mi libí toto ^.

Kam dál