Vše začalo tím, že jsem si chtěla včera večer rozložit, do té doby srolované, velké, lesklé papíry, které mám už několik let v šuplíku pod postelí. Rozkládám je a tu... z jedné strany byly potištěné. Byl to starý kalendář s obrázy Salvadora Dalího. Zbožňuji jeho obrazy. Již delší dobu. Byl to pro mě poklad.
Dnes odpoledne mě však měl potkat poklad ještě větší.
V rámci mé lásky k DIY jsem se rozhodla si přešít sukni na kabelku. Většinou šiji vše v ruce, ale tentokrát jsem si řekla, že to zkusím na stroji. Máme nějaký v kufříku, tak jsem se ho vydala hledat, nebyl však k nalezení. Když už jsem v tom byla, začala jsem se hrabat ve starém sekretáři po dědově babičce (nebo jiném ženském mě vzdáleném příslušníkovi). Účty k úhradě pohřbu, mapy, žrádlo do koně... a tam mě zaujal takový staře vypadající papír. Byl to dopis na kartičce od pohledu. Četla jsem si ho a vyskakovala jsem z kůže z těch chyb, kterých si nešlo nevšimnout. Pak jsem si však všimla známky.
Je z roku 1908. Mám z toho strašně zvláštní pocit. Držím v rukou 105 let starou pohlednici...
Přišlo mi to strašně krásné. Miluji psát dopisy a také je miluji dostávat.

