"Nechci škádlit jen pár lidí, chci provokovat a otravovat úplně všechny."
Kurt Cobain

* Zápisky ze života

Světe, měj mě rád...

19. září 2013 v 18:38 | L.
"Co vy, moje třído pštrosů, co jste zase tak pochcípaní?"
"...Odkud vy berete tolik energie?"
"Včera jsem byla na "taiči"... je potřeba si plnit sny a pak budete mít taky tolik energie."

Ach, jak já miluji naši angličtinářku. :) Toho pozitivního, hodného, akčního človíčka.

Je třeba si plnit sny. Strašně mě štve, že jsem nakonec nezkusila ten průmyslový design, nebo jiný tvůrčí obor. Ten gympl mě vůbec nenaplňuje. Stále se ženu za dobrými známkami v předmětech, které jdou mimo mě. Měla jsem tolik možností a já se upsala té nudné stezce. Asi mi to ulehčí vysokou školu, ale... Ještě necelé dva roky.

Dneska přišla mamka s tím, že udělala v práci škodu za dvěstě tisíc korun, nevšimla si chyby v rozpočtu a chybí ji spousta materiálu. Nervuje se. A já se každým dnem víc a víc bojím budoucnosti. Nechci skončit v kanceláři a dělat něco, co mě nebude bavit. Co mě bude uvádět do stresu. A ono se to blíží. A játak skončím, tuším to.

Jsem rozhodnuta, že tu architekturu zkusím. I kdybych ji měla celou projet. CO KDYBY! Nechci litovat toho, že jsem to ani nezkusila. -Tak, jak to nyní dělám s průmyslovým designem.-

Ach, světe, měj mě rád.

S flaškou vína- po flašce vína- bez flašky vína...

15. září 2013 v 0:23 | L.
Po dvou letech jsem sama. A připadám si opravdu sama. -Jak nečekané- Nejsem na nikoho fixována a ubíjí mě to. Vždy jsem měla nějakou tu jistotu, že nebudu sedět doma celý týden. A teď se to děje. Sedím, hloupě koukám, ohravám si stále tu stejnou písničku a přemýšlím komu napsat o vycházku. Koho obejmout. Ach, jak mě se chce někoho obejmout. -Nemám ráda lidi- miluji objímání- Vždy však své prsty zkrotím.
Sednout si na moji haldu s flaškou vína a vyhřívat se na sluníčku. -Nemám víno a sluníčko také není-
Návrat do školní lavice mi také nepomohl. Těšila jsem se na svoje tři kamarádky, se kterýma jsem se o prázdninách ani neviděla. -Ach, to budeme asi skvělé kamarádky-
V neděli jsem se byla projet na kole. Chtěla jsem překonat tu dvouset kilometrovou hranici. Projížděla jsem místní stezkou a zastavila tam kde obvykle. V parku u lodiček. Hrála tam živá hudba, mezi písničkami kdosi cosi recitoval. Všude spousta lidí a já... Já si sedla na schody k vodě a koketovala se sluníčkem, šeptala si s vodou. A od té doby jsem tak nějak krásně smutná. :)

Damien Rice- Cheers darlin'

My tři světlušky jdeme k vám- peníze od vás chcem...

14. září 2013 v 13:12 | L.
Možná si někdo vzpomenete na článek, kdy jsem vyprávěla o tom, jak jsme dělaly tři královny na tři krále. Jak jsem nesnášela žebrat ty peníze, i přesto, že to bylo na dobrou věc. Na to, jak bylo ošklivé počasí a já zuřila a hroutila se.

Tentokrát nás třídní učitel nahnal dělat Světlušky (ta nadace pro nevidomé). Každoročně to dělá jedna třída od nás z gymplu. Neušli bychom tomu.

Damien Rice- Woman like a man


Taky nesnášíte to, když vidíte někoho s košíkem, s naprosto zbytečnými věcmi, s kasičkou, jak se k vám řítí? Rázem děláte, že tam nejste, že jste němí, hluší a hlavně strašně rychlí? Ano, já taky. A co čert nechtěl, opět jsem se ocitla na té druhé straně, s kasičkou, košíkem a s letáčky v ruce.

Od začátku jsem se k tomu stavěla negativně. Vždy jsem si vzpomněla na ty tři královny, které se vážně nevyvedly. Nemám na to povahu.
Tentokrát nás nevlékli do triček s nápisem "světluška" a já dostala dokonce i tykadla a křídla. Což mi protentokrát ani nepůsobilo problém. Docela jsem si to užívala, bylo to jako můj soukromý karneval. :D
Stouply jsme si před Billu, kde jsme nakonec zůstaly po dobu pěti hodin, jelikož nám to slušně vynášelo. Chvíli jsme se přihlouple usmívaly. Nakonec se mé dvě společnice odvážily oslovovat chodce. Já se dále přihlouple usmívala, což mi samozřejmě velmi šlo. :D Stály jsme kousek od nákupních košíků, to se ukázalo jako velmi chytrý nápad. Lidé lovili peněženky, a když odcházeli, měli alespoň nějaký drobák. Během první hodinky jsme měli něco ke čtyřem stovkám, které činily téměř celý můj výdělek na tři krále. :D Cítily jsme se dobře. Holky dál oslovovaly, já se dál usmívala. -Bojím se lidí...Nemám je ráda- Když už jsme začaly být naší umělou, neustálou pozitivitou vyčerpány, šly jsme si na chvíli odpočinou ke kamarádce...

"Co tady děláš? Jakto, že nejsi ve škole?" Rozespalý bratr mé kamarádky.
Kamarádka: "My jsme světlušky." + šílený úsměv.
Já: "To znělo, jako bychom byly sjeté.." + výbuch smíchu. Asi si to také myslel.

Když jsme se vrátily, moc nám to nešlo. Přišlo k nám pár lidí a snažilo se nám promluvit do duše :"Holky, vypadáte jako inteligentní děvčata, stojí vám to za to, se takhle ponižovat a šaškovat?"
"Vy to děláte špatně, takhle ničeho nedosáhnete, nemáte to správné nasazení, tu pravou atmosféru. Ne."
"Kalousek už přispěl?"
Aneb Děkujeme, že jste nám řekli to, co jsme si stejně myslely. Stejně nás to vytočilo a otrávilo ještě víc.

Mladý, pohledný kluk: "Važte si toho, nikdy jsem na nic ještě nepřispěl." A my si toho vážily. :)

Nakonec jsme vybraly něco lehce, možná i lehce víc, přes tisícovku. :) Budu se opakovat, ale...UŽ NIKDY VÍC. Alespoň, že mi ta tykadla zůstala. :D

Nový život v rodině dokáže pěkně znepříjemnit život...

23. srpna 2013 v 20:55 | L.
Rok 1996

Jsem dítě zimy. Únorák. Né-že-bych měla k zimě nějaký zvlášť kladný vztah.
A v tom únoru roku 96 prý byla zima obzvlášť krutá a na mamku to zrovna v té době přišlo. Tak co, vyťukat číslo na telefonu, počkat na sanitku a jede se. No, ale v té době, se naši zrovna přistěhovali do rodinného domu po dědově tetě a pevnou linku si ještě nestihli zavést a mobily asi ještě nebyly tak obvyklé. A tak můj otec musel běžet kilometr do kopce v závějích ke škole, před kterou byla budka (Kam se poděla, netuším. Do sběru?). Aby bylo ještě hůř, bydlíme v ulici, která ani nenese jméno a čísla baráků nejdou za sebou, jsou chaoticky rozmístěné. A také bydlíme v úžasném údolí, ze kterého se v zimě povětšinou nelze ani dostat -autem-. Jsem však tady.
To k mému narození. Nějak však nedokáži pobrat, proč pán otec nezazvonil či nezaklepal na sousedy. Bydleli zde od roku 95 a někoho určitě znali a porod je snad výjimečná situace, i kdyby neznali.

Tím vším jsem chtěla říct, že jsem prvorozená. (Ach, zavání mi to trošku jako bych měla dědit království a trůn :D Čtu Hru o trůny a jsem tím docela posedlá.)
Nedávno jsem našla v mamčině šuplíku staré diáře. Docela mě zajímalo, proč si je schovává, a proto jsem nahlédla. Speciálně do roku 1997. Ten rok v lednu, se narodil můj bratr. A diář měl popsané okraje děním mezi námi sourozenci. Když tedy pominu, že mamku bolely prsa a tak :D Nejvíce mě asi pobavilo toto:

"Lucinka na Petříčka žárlí. Jak mě s ním vidí- šíleně ječí!"

"Petřík má oči jenom pro Lucku, chce si s ní povídat, ale Lucka nechce."

Obojí mi zůstalo. To, že jsem docela žárlivá bestie i to, že si nerada povídám s bratrem :)...


Psaní z roku 1908

23. srpna 2013 v 16:17 | L.
Vše začalo tím, že jsem si chtěla včera večer rozložit, do té doby srolované, velké, lesklé papíry, které mám už několik let v šuplíku pod postelí. Rozkládám je a tu... z jedné strany byly potištěné. Byl to starý kalendář s obrázy Salvadora Dalího. Zbožňuji jeho obrazy. Již delší dobu. Byl to pro mě poklad.

Dnes odpoledne mě však měl potkat poklad ještě větší.
V rámci mé lásky k DIY jsem se rozhodla si přešít sukni na kabelku. Většinou šiji vše v ruce, ale tentokrát jsem si řekla, že to zkusím na stroji. Máme nějaký v kufříku, tak jsem se ho vydala hledat, nebyl však k nalezení. Když už jsem v tom byla, začala jsem se hrabat ve starém sekretáři po dědově babičce (nebo jiném ženském mě vzdáleném příslušníkovi). Účty k úhradě pohřbu, mapy, žrádlo do koně... a tam mě zaujal takový staře vypadající papír. Byl to dopis na kartičce od pohledu. Četla jsem si ho a vyskakovala jsem z kůže z těch chyb, kterých si nešlo nevšimnout. Pak jsem si však všimla známky.

Je z roku 1908. Mám z toho strašně zvláštní pocit. Držím v rukou 105 let starou pohlednici...

Přišlo mi to strašně krásné. Miluji psát dopisy a také je miluji dostávat.


Nový -divočejší- začátek.

22. srpna 2013 v 20:13 | L.
Paní profesorko, prosím, VYPADNĚTE! Hodlám se ponižovat a psát stylem, který je údajně pod mou úroveň. Chystám se vulgárně vyjadřovat -A BUDE HŮŘ-. Já taková jsem! Vulgární a zlá! "Neumíš být zlá." Třeba prostě nechci -NA TEBE-. Vypadněte všichni škůdci, co si náhodou myslíte, že mě znáte, že víte, kdo jsem. CHCI si psát, co chci, nedokážu stále své texty cenzurovat. Nebo na vás zavolám deratizátora a nachystám pastičky na vaše nezbedné tlapky a ocásky. ACH, svoboda! Svoboda volá! -po kolikáté?- Tentokrát to nevzdám! Vyšlapu novou cestu, pro nové cíle- Pro své nové -divočejší- já.
 
 

Reklama